21. - 22. března

22. března 2017 v 10:37 | Yami |  Z mojich snů
Tak se mi zdál strašně divný sen, který si už skoro vůbec nepamatuju, jenom si pamatuju, že mě někdo mně blízký nabádal, abych si vytrhla zuby (vykývala a vytáhla), protože to je fajn nebo něco takového.
Takže jsem přišla o vrchní špičák a dvě spodní čtyřky, přičemž ta pravá mi tam z části zůstala (asi se mi ulomila sklovina nebo něco).
No a ráno jsem se podívala do snáře. Tak jsem se dozvěděla, že budu nemocná, přijdu o peníze a pokud budu mít hodně štěstí, tak nejspíš i umřu. Jo, super předpověď.
Takže se nedívejte do snáře, protože se dozvíte takové blbiny, které se vám stejně nestanou. A když se mi stanou, tak je to stejně jedno, protože tenhle blog stejně nečte nějak extra moc hodně lidí, protože jsem na to v poslední době kašlala.
Jop.
 

Palestina je země daleká

19. března 2017 v 21:12 | Yami |  Cestovní atlas
Sice jsem to zařadila pod rubriku cestovní atlas a vypadá to, že jsem snad v Palestině byla, no není to zase až tak pravda a doufám, že na tenhle blog nenatrefí nikdo z mojich známých, protože... No prostě a jednoduše je to v háji.

Aneb když se vysokoškolačka zamiluje do erasmáka, který tady je jenom ani ne na 6 měsíců... A on se do ní taky zakouká. A ještě k tomu je z Palestiny.
Prostě jsem tady nepsala, protože jsem byla až moc zaneprázdněná běháním všude možně a vracením se ve 4 ráno zpátky na kolej (normálně spím už v 11, ale prostě něco mě hnalo a nutilo mě být pořád venku... no s Palestincem, samozřejmě).
V pátek to byly v podstatě dva týdny, co jsme se dali dohromady po tom, co jsme se znali asiiii... 5 týdnů. A víc už ani nebude. Protože ten vztah nemá a neměl perspektivu a vůbec nevím, proč jsem do toho šla a prostě je konec, protože se to nedalo a...
Proč to vůbec píšu do Cestovního atlasu...

Je to v háji, Palestina je daleko, je plná Arabů, Izrael ji nemá v lásce, není ani uznána jako samostatný stát... A šance, že by se sem dostal na magistra je míň než nulová. Proč. Mám. Takovou. Smůlu. V. Lásce.?!!!

A tak mě můžete najít, jak hodiny bloumám a chodím po Brně a přemýšlím a poslouchám hudbu... V podstatě taky cestuju, ne?

Čaj tu není

3. února 2017 v 22:37 | Yami |  Večerní posezení u čaje
Tak jsem se konečně dokopala něco napsat, i když to tady přečtou tak 2 lidi a jeden kůň, ale to nevadí.
Všechny moje sypané čaje zůstaly v Brně, takže si momentálně žádný čaj nedávám a celkem mi to i chybí. Na narozeniny jsem dostala od kamarádky bílý čaj, až na to, že v tom balení byl už nějakou další dobu, takže je nahořklý. Je mi to líto, ale nejspíš brzo řekne ahoj popelnici.
Už několik let mi přijde, že je zbytečné slavit moje narozeniny. A v den narozenin my přijde, jako kdybych žádné narozeniny ani neměla. Asi nechcu stárnout.
Konečně jsem se nabažila seriálů a hraní her, tak mi nezbývá nic jiného, než se učit jazyky s úžasnou aplikací Memrise a psát na blog, abych se nenudila, protože učit se nemůžu pořád, žejo. Mozek ty návaly slovíček a vět v korejštině nedává. A musím se ještě naučit hiraganu, kterou jsem dneska dodělala.
Povídky neskončily, bude se v nich pokračovat, až zase najdu slinu.
A přestanu mít nové a nové náměty na jiné věci, které zatím rozdělávat nebudu, ráda bych dokončila to, co tady prozatím mám.
Možná si konečně udělám nový vzhled, i když tenhle jednoduchý minimalistický se mi líbí. Není a nebyla s ním skoro žádná práce, haha.
A tak nějak večerní posezení u čaje ztratilo svoji hloubku.
 


Vánoce jsou o penězích

13. prosince 2016 v 20:20 | Yami |  Večerní posezení u čaje
Doma v malém městě mi to nikdy tak nepřišlo, Vánoce měly takovou tu atmosféru svařeného vína se skořicí a hřebíčkem, byl cítit pomeranč a měli jsme ananas. Tady v Brně to je úplně něco jiného. Lidi se ženou do obchodů, vycházejí z obchodů s plnýma taškama. Dokonce si dělávají výlet na výstaviště, kde se platí už jenom 30 korun za vstup. Jo, je to docela málo oproti vstupu na strojírenský veletrh, ale pořád... Kolik lidí tam jde a zaplatí 30 korun? Hodně. A k tomu ještě taková levně znějící vánoční hudba z těch reproduktorů u hlavního vstupu...

Chybí mi Vánoce, které bývaly o tom hřejivém pocitu, že všichni byli doma, koukala jsem se na pohádky a neřešily se tolik peníze. Když jsem byla malá, dostávala jsem malinkaté dárky, které nikdy moc nestály. Nejhorším dárkem asi byly lyže. Ještě pořád neumím lyžovat, haha.
Teďka lidi nakupujou elektroniku jak oživot. Neříkám, že to je špatně. Máme takový menší obchod s elektronikou a tržby teď před Vánocema střemhlav rostou a je to strašně super. Ale kde je to kouzlo? V tom, že člověk dostane nový mobil za několik tisíc? Nebo v tom, že ho rodiče obejmou a řeknou mu, že ho mají rádi? Že navštíví rodinu, prarodiče, pobaví se s nima, stráví s nima nějaký čas a dá jim najevo, že mu nejsou ukradení, že je má rád?

Nevím. Dárky na Vánoce nekupuju podle toho, že ten člověk to chce. Ale protože to tomu člověku udělá radost. A to je podle mě důležitější než jim ukázat, že mám peníze na to, abych jim koupila něco drahého. Spíš mi jde o to, že jim ukážu, že mi na nich záleží tím, že jim třeba koupím prkotinku, kterou sice nikdy nepoužijou, ale zahřeje je u srdce vždy, když ji uvidí.

A o tom by ty Vánoce měly být.
Jenom prosím nekupujte všichni prkotinky, to by pak mohly skončit v krabici někde na půdě.