Mořská příšera

21. července 2017 v 9:30 | Yami |  Noční můry
Ocitla jsem se na místě, kde byly obrovské vlny a na nich lodě, voda kalná jako při povodních a vlny vysoké i deset metrů a lodě to házelo sem a tam. Ta loď se nakláněla, ale nechtěla se potopit. Byli na ní lidé a hlavně jeden, který z toho davu vyčníval. Jako kdybych ho znala.
Lidé nakonec vyskočili a začali plavat ke břehu, ale to se z vody vynořila obrovská jako kdyby chobotnice se dvěma chapadly a natáhla se chapadlem pro toho, který vyčníval. Měl kulaté brýle, tmavě modré tričko a kalhoty. Teď byl však mokrý od vody. Stáhla ho k sobě a už jsem ho neviděla.
Říkala jsem si, že to bude v pohodě, protože jsem byla na souši a bouře pomalu ustávala, ale ta příšera se natáhla chapadlem i po mně. Stáhla mě tak, že jsem měla nohy ve vodě a přiblížila se ke mně. Změnila se v člověka.
Tušila jsem, že to může být nějaká mýtická příšera a že na ni platí peníze. Z kapsy jsem rychle vytáhla jedno peso a přiblížila ho k jeho obličeji. Na chvíli se přestal hýbat. Potom však vytáhl vlastní pesa a přidělal si je na čelo. Nefungovalo to.

Potom řekl svému sloužícímu, aby mu donesl pianinové kleště.
Ty kleště byly ploché, z kovu a byly zvlněné, zatočené uprostřed. Byl nakloněný nade mnou a stehno jsem už měla v kleštích. Stlačoval mi ho. Mohla jsem prosit a řvát, kolik jsem chtěla, kleště mi drtily nohu a ten chlap se v tom vyžíval. Po nějaké době přestal. Musela jsem s ním někam jít.
Došli jsme do DM drogerie. Tam měli zástěnami ohraničený prostor pro oslavy narozenin. Kulháním a obrovskými bolestmi v levém stehně jsem se dokulhala na židli a doufala, že už nic dalšího neudělá. Kolem chodili lidi. Zavřel vchody do zástěn. Šel ke mně, ale nakonec si sedl k zástěně za stůl.
Lidé začali chodit dovnitř a usadili se na židle kolem. Přišel i někdo, u koho jsem měla pocit, že by mi mohl pomoct. Jenže on nemohl. Nepomohli ani nějací programátoři, které jsem znala a šli kolem.
Celé osazenstvo ohraničeného prostoru zástěnami jednalo o nějakém způsobu, jak zničit planetu nebo jak život lidem alespoň nějak velmi ztížit. Taky jsem nic nemohla udělat.
Ten chlap si mě zavolal k sobě. Musela jsem za ním kulhavě dojít. Bolest ve stehně byla pořád příšerná. Nakonec jsem tam musela stát a čekat. Potom všichni odešli, zůstal tam jenom on a já.
Zazvonil budík.
 

21. - 22. března

22. března 2017 v 10:37 | Yami |  Noční můry
Tak se mi zdál strašně divný sen, který si už skoro vůbec nepamatuju, jenom si pamatuju, že mě někdo mně blízký nabádal, abych si vytrhla zuby (vykývala a vytáhla), protože to je fajn nebo něco takového.
Takže jsem přišla o vrchní špičák a dvě spodní čtyřky, přičemž ta pravá mi tam z části zůstala (asi se mi ulomila sklovina nebo něco).
No a ráno jsem se podívala do snáře. Tak jsem se dozvěděla, že budu nemocná, přijdu o peníze a pokud budu mít hodně štěstí, tak nejspíš i umřu. Jo, super předpověď.
Takže se nedívejte do snáře, protože se dozvíte takové blbiny, které se vám stejně nestanou. A když se mi stanou, tak je to stejně jedno, protože tenhle blog stejně nečte nějak extra moc hodně lidí, protože jsem na to v poslední době kašlala.
Jop.

Palestina je země daleká

19. března 2017 v 21:12 | Yami |  Cestovní atlas
Sice jsem to zařadila pod rubriku cestovní atlas a vypadá to, že jsem snad v Palestině byla, no není to zase až tak pravda a doufám, že na tenhle blog nenatrefí nikdo z mojich známých, protože... No prostě a jednoduše je to v háji.

Aneb když se vysokoškolačka zamiluje do erasmáka, který tady je jenom ani ne na 6 měsíců... A on se do ní taky zakouká. A ještě k tomu je z Palestiny.
Prostě jsem tady nepsala, protože jsem byla až moc zaneprázdněná běháním všude možně a vracením se ve 4 ráno zpátky na kolej (normálně spím už v 11, ale prostě něco mě hnalo a nutilo mě být pořád venku... no s Palestincem, samozřejmě).
V pátek to byly v podstatě dva týdny, co jsme se dali dohromady po tom, co jsme se znali asiiii... 5 týdnů. A víc už ani nebude. Protože ten vztah nemá a neměl perspektivu a vůbec nevím, proč jsem do toho šla a prostě je konec, protože se to nedalo a...
Proč to vůbec píšu do Cestovního atlasu...

Je to v háji, Palestina je daleko, je plná Arabů, Izrael ji nemá v lásce, není ani uznána jako samostatný stát... A šance, že by se sem dostal na magistra je míň než nulová. Proč. Mám. Takovou. Smůlu. V. Lásce.?!!!

A tak mě můžete najít, jak hodiny bloumám a chodím po Brně a přemýšlím a poslouchám hudbu... V podstatě taky cestuju, ne?
 


Čaj tu není

3. února 2017 v 22:37 | Yami |  Večerní posezení u čaje
Tak jsem se konečně dokopala něco napsat, i když to tady přečtou tak 2 lidi a jeden kůň, ale to nevadí.
Všechny moje sypané čaje zůstaly v Brně, takže si momentálně žádný čaj nedávám a celkem mi to i chybí. Na narozeniny jsem dostala od kamarádky bílý čaj, až na to, že v tom balení byl už nějakou další dobu, takže je nahořklý. Je mi to líto, ale nejspíš brzo řekne ahoj popelnici.
Už několik let mi přijde, že je zbytečné slavit moje narozeniny. A v den narozenin my přijde, jako kdybych žádné narozeniny ani neměla. Asi nechcu stárnout.
Konečně jsem se nabažila seriálů a hraní her, tak mi nezbývá nic jiného, než se učit jazyky s úžasnou aplikací Memrise a psát na blog, abych se nenudila, protože učit se nemůžu pořád, žejo. Mozek ty návaly slovíček a vět v korejštině nedává. A musím se ještě naučit hiraganu, kterou jsem dneska dodělala.
Povídky neskončily, bude se v nich pokračovat, až zase najdu slinu.
A přestanu mít nové a nové náměty na jiné věci, které zatím rozdělávat nebudu, ráda bych dokončila to, co tady prozatím mám.
Možná si konečně udělám nový vzhled, i když tenhle jednoduchý minimalistický se mi líbí. Není a nebyla s ním skoro žádná práce, haha.
A tak nějak večerní posezení u čaje ztratilo svoji hloubku.