Karta čtvrtá

6. srpna 2016 v 20:37 | Yami |  Dům z karet
Překvapení, osmička holí



Těžká obálka ležela na stříbrném podnose v jiné pracovně. Člověk ji opatrně pomalu roztřesenou rukou nadzvedl a ucuknul rukou, když zjistil, že tam je něco mokrého. Zděšeně se podíval na svoji pravou ruku. Ano, byla červená. Byla rudější než ta nejsametovější růže, kterou jsem kdy viděla. Levou rukou si herecky chytl zápěstí a snažil se překonat panický záchvat, kdy nemohl dýchat. Lapal po dechu, sípal, v očích jej začal štípat studený pot. V šoku se stále díval z obálky na ruku, z ruky na obálku. Nemohl se přimět se pohnout. Nohy mu přirostly k perskému koberci. Nakonec zkolaboval. Jenom tak. Zatmělo se mu před očima a ozvala se tupá rána.

Pootevřel oči. Znovu je zavřel. Oranžové paprsky zapadajícího slunce na něj svítily přes velké prosklené okno. Pomalu se posadil. Asi usnul. Ale při posazování mu něco těžkého sjelo po hrudi do klína. Instinktivně se podíval na svou hruď a sjel pohledem až k danému předmětu. Potom se ale vyděšeně vrátil pohledem zpátky na prsa. Předmět po sobě zanechal rudou přerušovanou šmouhu.
To není možné, ne, ne, ne, ne, ne, ne! Úlekem vyskočil na nohy a snažil se ze sněhově bílé škrobené košile oprášit tu šmouhu. Obálka s menším zaduněním spadla na světlý vzorek koberce. Nedbalým urychleným šíleným krokem došel k zrcadlu, co měl v pokoji, zděšeně se do něj podíval.

,,Ahoj." Zaznělo láskyplně ze stinného rohu místnosti. Zařval. Tak šílený křik jsem ještě v životě neslyšela. Zařval voláním o život a prosbou o odpuštění.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama