Karta druhá

6. srpna 2016 v 19:52 | Yami |  Dům z karet
Jabloňový sad a viselec



Vzpomínky můžou být děsivou věcí, pokud je člověk neumí zapomínat. Nebo si je mozek přetvaruje do svojí podoby, kdy se všechny slijou do jedné a nastane úžasná vřelá veselá vzpomínka, které se chce člověk držet. Nechci. Ať si to mají ostatní, já nechci vzpomínky.

Procházka po kraji jezera, balancování na patníku, vlající oblečení a utíkající šátek. Nic z toho nebylo a ani nebude. Filmy zůstanou filmy a nikdo se pro ně nezohne.

Po tom, co mi vzal korunku, mi zničil trůn. Roztavil, rozsekal a korunku přihodil do kotle. Žezlo mu naštěstí někam uteklo. Nakonec celou místnost polil benzínem a při odchodu do ní hodil plápolající sirku. Oheň se reflektoval v mojich očích, už jsem tam nebyla. Jenom moje tělo bezvládně leželo na podlaze bez jakéhokoliv náznaku bolesti. Jenže ono to bolelo. Kdo ví, co už říkal, když mi dal jed. Kdo ví, co si myslel, když to vůbec plánoval. Kdo ví, co si myslí teď...

Zprudka jsem se posadila a začala lapat po dechu. Objevila jsem se na zelené louce, svítilo na mě slunce, vlál příjemný větřík a teplota byla tak akorát. Nebe nebylo bez mraků, jak by si člověk myslel, že to tak bývá, ale byly na něm ty příjemné malé bílé obláčky, ze kterých se někdy tvarovaly zvířátka a předměty. Vítr mi do tváře foukl kratší vlasy. Mohla jsem zvednout ruce a cítit stébla trávy, mohla jsem je chytnout. V tu chvíli mi došlo, že kdybych si měla znovu vybrat z těch sklenic, vybrala bych si přesně tu samou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Inkognito Inkognito | Web | 29. října 2016 v 0:35 | Reagovat

Jsem teprve tady, ale rozhodne to nema chybu. Tady se vazne vyplati podekovat za to, ze tvoris. :)

2 Yami Yami | Web | 29. října 2016 v 23:07 | Reagovat

[1]: Děkuji :D tahle povídka mě strašně baví psát, takže když mě to chytne, tak se nedočteš konce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama