Karta devatenáctá

29. října 2016 v 22:32 | Yami |  Dům z karet
Kde to jsem?




Hlasitý nádech. Prudké posazení. Lapání po dechu.
Kašlala jsem. Pořádně jsem kašlala a zhluboka rychle přerývavě dýchala.
,,Uhh..." Bylo mi špatně. Chtělo se mi zvracet. Slyšela jsem vzdálené zapraskání ohně a něčí ruka mi jezdila po zádech nahoru a dolů. Nějaké mumlání. Podobný pocit jsem už zažila. Bylo to tak dávno...
,,Vše...o po...ě dý...ej" Snažila jsem se zakroutit hlavou, že jsem neslyšela. Natáhlo mě. Něco mi sebralo vlasy a pomohlo mi se předklonit. Začalo to šplouchat. Přerývavě jsem dýchala a zašmátrala před sebou a skoro něco převrhla. Nic jsem neviděla. Asi to něco někdo držel. Hned to bylo pryč. Něco se mi dotklo pusy a přejelo z jednoho koutku do toho druhého.
,,...ý...ej." Snažila jsem se rozumět, ale nešlo to. Mrkala jsem. Přerývavě jsem dýchala. Snažila jsem se pořádně nadechnout. Pichlavá bolest mi ale projela tělem pokaždé, když jsem se snažila pořádně dýchat.
Pomalu jsem rozmazaně začínala vidět. Šedé obrysy předmětů.
,,Uhh..." Snažila jsem si chytnout hlavu, ale všechno se zamotalo a já přepadla dozadu. Něco mě chytlo a opatrně znovu posadilo.
,,Ne!" Vydala jsem ze sebe a vystrčila ruce před sebe. Pořád mi hlava lítala dokola. Znovu mě natáhlo. Tentokrát se mnou však něco třepalo. Něco mě drželo za ramena a třepalo se mnou. Snažila jsem se zaostřit. Asi... Hlava? Ruku jsem zvedla před sebe a zachytila o nějakou látku. Druhou jsem šmátrala kolem. Nějaký předmět... Tělo... Bylo to tělo!
Přestal se mnou cloumat. Pomalu jsem začínala rozlišovat rysy obličeje. Hýbaly se mu rty.
,,Jsi... dy?" Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Pomalu jsem našpulila rty do O. Už jsem pomalu popadla dech. Začínala jsem pravidelněji dýchat. Chvílemi jsem znovu panikařila, ale něčí ruce na ramenech mi pomáhaly se uklidnit.
,,To je ono." Už jsem slyšela. Zvedal mi ramena, aby korigoval moje dýchání. Pevně jsem svírala látku na něm.
,,To je ono..." Uviděla jsem. Ty jeho vyděšené oči, které znovu vtahovaly ty moje do té nekončné černé díry. Očividně se mi rozšířily zornice. Všude kolem bylo trochu víc světla, než jsem si myslela.
,,Moje... Hlava." Spadla mi na jeho rameno.
,,Kde... Jsem?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama