Vlak

2. listopadu 2016 v 19:25 | Yami |  Dívka, která vidí věci
I když jsem si řekla, že nejdřív dokončím Dům z karet... Napadla mě nová povídka. Založená na fikci. Nic z toho a nikdo z toho neexistuje.




Seděla jsem ve vlaku s doktorandem. Vedli jsme nezávaznou konverzaci a já nakonec vytáhla knížku. Zpozorněl. Přesedl si v kupé vedle mě a zaostřil.
,,Ta knížka je dobrá."
,,Jo, ten autor píše hodně zajímavě." Řekla jsem s nezájmem a otevřela knížku tam, kde jsem naposled přestala. Jenže on se nenechal odbýt a pokračoval s povídáním, až se dostal k obsahu celé knihy.
,,Já si tu knihu chtěla přečíst!" Povzdychla jsem si a zaklapla ji. Teď už mi to bylo k ničemu. Druhá polovina knihy už prostě byla prozrazena.
,,A jaký máš názor na Východní partnerství?" Už jsem nevěděla, jak jinak ho odbýt, než že bych začala hrát jeho hru a dala mu něco, nad čím by mohl přemýšlet, než dorazíme do cíle. Venku mrzlo až praštělo a bylo všude plno sněhu. Rychlík uháněl nejvyšší povolenou rychlostí.
Odpověděla jsem mu. Vysvětlila jsem mu své stanoviska, podložila jsem je reálnými fakty. Na chvíli se na mě zaujatě zadíval, potom si chytl bradu, sklonil hlavu a začal přemýšlet.
,,To je v podstatě skoro stejný názor, jako mám já!" V duchu jsem převrátila oči. Nebude nad tím přemýšlet. Nemůžu mít klid.
Začal se mě ptát na další věci ohledně zahraniční politiky. Jelikož knížku jsem už dočíst nemohla, poslouchat hudbu by bylo neslušné, musela jsem odpovídat na jeho otázky. Čím víc se ptal, tím víc mu přišlo, že mám stejné názory na hodně věcí. Po nějaké půl hodině debatování se opřel o lokty, které zabořil do stehen a ruce svěsil mezi nohy. Asi mu konečně došly otázky.
Jenže v tom se jeho blonďatá hlava otočila ke mně a já zase viděla, že se na něco bude ptát.
,,Nezašla bys..."
,,Ale nikam nepůjde! Prosímtě, neotravuj ji tolik!" Vletěla do kupéčka další doktorandka a sedla si naproti nám. Nohu švihla přes nohu a zadívala se na mě.
,,Otravoval tě moc?"
,,Ne, všechno v pohodě." Usmála jsem se mile jak nejlíp to šlo. Ona potom pokračovala s nějakým drmolením a blonďatá hlava se ke mně pomaličku nenápadně přibližovala. Doktorandka se nakonec zvedla a šla ještě do dalšího kupé, kde byl zbytek naší expediční studentské výpravy na ministerstvo zahraničních věcí.
Naštěstí se blond přemístila naproti. Uf.
,,Nezašla bys se mnou... na kafe?" Udiveně jsem vykulila oči, několikrát nechápavě zamrkala a stáhla hlavu zpátky. Bylo neslušné dlouho neodpovídat.
,,No..." Snažila jsem se co nejrychleji vymyslet nějakou schůdnou odpověď.
,,Na kafe ne." Výrazem v obličeji jsem naznačila pocity bohužel. Ale když jsem se nad tím zase zamyslela, tak proč ne? Byl to sympaťák.
,,Ale na čaj jo." Usmála jsem se.
,,Do čajovny?"
,,Ne, to ne. Nejsem jeden z těch čajovnových posedávačů."
,,Tak proč na čaj?"
,,Protože nepiju kávu." Zasmála jsem se.
,,Tak na čaj." Taky se zasmál. V tu chvíli jsem uviděla divné mihnutí v oknech v uličce. To se mi muselo zdát. Zvedla jsem se a otevřela prosklené dveře kupé. Muselo se mi to zdát. Vyšla jsem do uličky a šla kousek po směru jízdy. Zase se něco mihlo v téhle rovinaté oblasti bez jakýchkoliv stromů. Otočila jsem se k oknu a vylekal mě náhle projíždějící vlak na druhé koleji v opačném směru. Uf. Nic strašidelného. Všechno v pohodě. Šla jsem dál po směru jízdy, ale něco mě donutilo se otočit k oknu ve chvíli, když se blížil konec vlaku.
Byl tam. Ďábelsky se smál. Měl rozkročené spodní končetiny a byl částečně v podřepu. Něčím, co by se dalo nazvat ruce, se přidržoval konce vagonu.
Rozbušilo se mi srdce, oči vylézaly z důlku, hmatala jsem po skle směrem jízdy. Levá noha se odrazila. Běžela jsem do předního vagonu k lokomotivě. Málem jsem srazila průvodčího, ale to mi bylo jedno.
,,Slečno! Hej, slečno!" Neohlížela jsem se a přešla do dalšího vagonu. Průvodčí se očividně hnal za mnou a lidé jen nevěříčně zírali. Běžela jsem dál. Vyhýbala jsem se lidem, škobrtala jsem o tašky.
,,Pardon!" vydýchla jsem ze sebe a pokračovala dál. Museli zastavit vlak.
Zastavila jsem před lokomotivou. Neměla jsem do ní přístup. Průvodčí mě dohonil.
,,Slečno!" Udýchaně na mě sypal starší tlustý muž.
,,Pane!" Zastavila jsem ho, než stačil říct něco dalšího. Taky jsem vydýchávala, ale srdce se mi nezpomalovalo.
,,Musíte zastavit vlak!" Pomalu jsem na něj křičela, aby mě přes ten hluk bylo slyšet.
,,Proč bychom měli zastavit vlak! To nemůžeme!" Už si vytahoval notýsek.
,,Zastavte vlak, ten vlak, co jel proti nám... Vykolejí! Musíme těm lidem pomoct!" Už jsem na něj křičela. Vyděšeně. Ve snaze něco udělat.
,,Máte halucinace nebo co? Vlaky nevykolejují jenom z ničeho nic...!" Přetížení. Mrsklo mě o stěnu vagonu. Průvodčí se sesypal na zem. Skřípění, hluk, pištění, šílené přetížení.
Za chvíli vlak zastavil. Vymrštilo mě to zase zpátky směrem do vagonu. Průvodčí se po počátečním šoku začínal sesbírávat ze země. Třesoucí se rukou vytáhl služební telefon a zavolal strojvedoucímu.
,,Co se..."
,,Vlak, co jel naproti nám, vykolejil. Kdybych mohl couvat, tak to tam docouvám! Máme zakázáno jet dál, dokud před náma z další stanice neprojede odhrňovač!" Průvodčí schoval telefon a nevěřícně se na mě s otevřenou pusou a vyvalenýma očima díval.
,,Jak... Jak... Jak..." Začal na mě ukazovat. Oprášila jsem si svůj oblíbený šedý zimní kabát.
,,Jak!" Nic víc z něho nevypadlo. Nadechla jsem se, že mu řeknu, že měl poslouchat, ale v tu chvíli tam doběhl blonďatý doktorand.
,,Všechno v pořádku?" Starostlivý pohled. Kývla jsem hlavou. Pomalu jsme vešli do prvního vagonu, kde se lidé sesbírávali ze země a hledali popadané a rozkutálené věci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Devil Lunneamora┼ Devil Lunneamora┼ | Web | 3. listopadu 2016 v 19:21 | Reagovat

Nádherné :-)

2 ra.innie ra.innie | E-mail | Web | 5. listopadu 2016 v 10:54 | Reagovat

Pášeš opravdu velice poutavě. Moc pěkná povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama