3. díl

11. září 2018 v 5:16 | Yami |  Dívka, která vidí věci
Po dlouhé době něco, ha.





Svalil mě na sedačku a začal mi rozepínat kabát. Chytla jsem mu ruku, pořád ještě neschopna slova.
,,Chvilku." Ruku mi dal pryč a rozepl mi i mikinu. Ruce dal na sebe a přiblížil je k mojemu hrudníku. Cítila jsem, jak do mě pumpuje nějakou divnou energii. Chvíli mě natahovalo, ale potom všechno přešlo a já mohla volně dýchat. Vykulila jsem oči. Přestal a sedl si naproti mně. Až teď jsem se na něj mohla pořádně podívat. Byl to ten člověk, který na mě nejspíš zíral, když jsem šla směrem k poslednímu vagonu. Usmál se na mě. Asi viděl ten můj nevěřícný obličej. Potom ale najednou zvážněl.
,,Co sis myslela, že tam zmůžeš?" Naklonil se dopředu nad svoje kolena a bylo z něj cítit vztek.
,,Já..."
,,Jo, je sice hezké, že tyhle věci vidíš, ale když s nima nic nedokážeš udělat, proč tam vůbec lozíš?" Práskl sebou dozadu a překřížil ruce na prsou. Povzdychla jsem si.
,,Co?" Podíval se na mě podezíravě. Promnula jsem si obličej.
,,Nevím... Myslela jsem, že-"
,,Tak myslela? A v tom případě si tam jenom tak stála? No to víš, že jo." Arogantně se uchechtl. Hodila jsem po něm ublíženým pohledem a zapla jsem si mikinu a zachumlala se do kabátu. Nehodlala jsem s ním mluvit. Vyprskl smíchy.
,,Tak slečna je uraženááá? Ale nooo." Ještě k tomu mě i škádlil. Cítila jsem, jak se mi nafukují tváře.
,,Po tom ti může být putna."
Otevřely se dveře. Udýchaný doktorand měl v ruce láhev s vodou.
,,V pohodě?" Vrazil mi láhev s vodou před obličej. Kývla jsem hlavou a vzala si od něj láhev oběma rukama. Pak jsem ji zkoušela otevřít, ale bezvýsledně.
,,Mohl bys mi ji prosím otevřít?" Pípla jsem, když jsem mu ji podávala zpátky. Beze slova ji otevřel a znovu mi ji podal.
,,Děkuju." Usmála jsem se a konečně jsem se napila. Ten naproti mně jenom seděl opřený, ruce zkřížené na prsou a nohu přehozenou přes nohu a díval se ven. Tahle situace nemohla být divnější. Doktorand se šel strachy potrhat, stál tam jako přikovaný a já jsem se snažila zpracovat to, co se stalo předtím.
,,Je ti líp?" Pořád jsem nic nevmnímala a snažila se nějak přijít na to, co bych měla dělat. Drknul do mě. Rukou jsem ho odehnala. Chytl mi rameno a trochu se mnou zacloumal.
,,No?"
,,Je ti líp?"
,,Co?"
,,Jsi v pohodě?"
,,Aha, jo... Asi... ale jo." Pomalu jsem se vyškrábala na nohy. Hodila pohled na toho kluka, který se pořád díval z okna a s doktorandem vyšla ven do uličky směrem k našemu kupé. Tam jsem si sedla a zbytek cesty se jen dívala z okna a vnímala, jak mě všechno bolí. Nějak jsem ještě vystoupila a celou exkurzi jsem tak nějak strávila zamyšlená. Z myšlenek mě vyhrabal až čaj a zákusek v nějaké kavárně, když jsem najednou začala slyšet všechen ruch kolem, cinkání lžiček, příborů, šum hlasů, šoupání bot po podlaze, zaneprázdněné číšníky a otevírání a zavírání dveří ve spodním patře. Celý prostor byl otevřený, vrchní patro mělo půlku rozlohy toho spodního a bylo ohraničeno zábradlím s výhledem na menší klidné náměstí s fontánou, která byla zakrytá plachtou kvůli sněhu. V tomhle ruchu si člověk uvědomoval, jaké to je, když je mezi lidmi a zároveň má vlastní soukromí a může si v klidu vychutnat několik chvil při šálku čaje s dobrým zákuskem, může se koukat ven z okna na tiše padající sníh a všechny ty lidi jak se snaží neuklouznout na chodnících. Nebo i nějaká auta, jejichž řidiči přidali více plynu a kola vydala smykový podkluzující zvuk při rozjezdu.
Zaplatila jsem, oblékla si svůj šedý kabát a vydala se ven do té zimy. Šálu jsem si přehodila okolo krku a ruce venku hned strčila do kapes, aby mi tolik nezmrzly. Vydala jsem se přes náměstí směrem na druhý konec, abych se dostala do užší uličky mezi dvěma staršími domy s balkony a okny orientovanými směrem do té uličky. Světla v ní kvůli všem těm balkonům a výšce domů moc nebylo. Trochu jsem zrychlila krok, abych se zahřála. V uličce nikdo nebyl, všichni byli buď doma nebo zalezlí v restauracích nebo kavárnách. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky křupající ve sněhu. Nebylo to nic zvláštního, prostě někdo procházel. Zadumala jsem se znovu do svých myšlenek a dívala se na chodník před sebou, protože byl zleodvatělý a nebyl na něm žádný sníh.
Nebyl na něm žádný sníh... Tak co za mnou mohlo křupat ve sněhu, když tam žádný nebyl?
Rychle jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Zvuk taky ustal. Asi se mi to zdálo, možná křupalo něco na balkonech nebo někdo klepal řízky nebo něco... Zakroutila jsem hlavou a rozešla se dál, opět zadumaná.
Jenže v ten moment, co jsem se rozešla, začaly ty zvuky znovu, zřetelněji a blíž ke mně. Zastavila jsem se a opět se otočila. Viděla jsem jen nějaký stín, který se mihl do užší postranní uličky, kde byl vchod do jednoho z domů. Asi to byl stín, který vrhnul nějaký z mraků z rozjasňující se oblohy. Do uší jsem si dala sluchátka a zapla hudbu. I kdyby křupalo, co chtělo, teď to už neuslyším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama