Říjen 2018

Změna názvu rubriky, cynismus?

15. října 2018 v 9:41 | Yami |  Posezení u čaje
Tak jsem přejmenovala původní název rubriky Večerní posezení u čaje na Posezení u čaje. Protože není večer a komu by se chtělo do půlnoci lamentovat nad bl... věcma, žejo.
A taky mi přišlo, že tak nějak píšu cynicky. Haha. To bude těma všudypřítomnýma tečkama. Jo, nepíšu spisovně, z češtiny jsem odmaturovala za jedna a českou gramatiku ovládám snad nadprůměrně, díky za optání.
Poprvé v životě jsem před pár dny zažila ,,homesickness" - celý den mi bylo nanic a dala bych snad všechno na světě za to, abych mohla třeba jenom sedět v obyváku s rodičema a sestrou a mojí kočkou a dívala se na televizi bez toho, aniž bychom se klidně i o čemkoliv bavili. Chyběla mi ta atmosféra toho pocitu, že jsem někde, kde jsem opravdu doma. Jakože 100% doma. Ne, 200% doma.
A v tu chvíli bych dala cokoliv za večeři u babičky a u dědy, rohlík nebo chleba s máslem a naší domácí marmeládou a dědovo kakao. Jenom pomyšlení na tohleto mě dokázalo rozbrečet.
Divná to věc. Pocity. Chaaaaa. Ne, nejsem robot. Jsem velmi vnímavý přecitlivělý emočně založený člověk.
Dneska je v plánu pomerančový džus a nejspíš nějaký film, protože jsem odeslala před finální verzi bakalářky vedoucímu. Snad už nebude mít nějaké velké připomínky k ničemu, co jsem udělala. Snad. To je teda moje zbožné přání, protože on má vždycky připomínky. Jakože fakt vždy.
Ale aspoň vidím, že mu to není ukradené...
No, co už.
Pomerančový džus už letí vzduchemmmm


Mimochodem, čajovou tradici dodržuju. Mám vedle sebe petflašku, kterou jsem vypila. Bylo v ní asi 550ml zeleného čaje. Taiwanského zeleného čaje. Jo.

A zase je to tady

15. října 2018 v 9:31 | Yami |  Dveře č. 111
Co se nestane... Jeden týden se nekouknu na téma týdne a je tady zase něco podobného... Zamýšlíme se sami nad sebou! Hurá. Jupí. Jej. Asi ne.
Blogeři očividně mají rádi vypisování se o vlastních osobnostech, o jejich snech a o tom, jak se chovají.
Asi zajímavé téma...
Jak jsem psala v minulém článku, důležité je se mít rád takoví, jací jsme. Naučit se mít rádi takoví, jací jsme. Protože od narození až do konce našeho života žijeme jen sami se sebou a nikdo s námi tady nebude takhle dlouho. Klidně si věřte, že nějaký bůh tady s váma je a bude ještě dýl... Ale vyrovnat se sami se sebou se musíte sami. Nikdo jiný to za vás neudělá.
A proto i když se chvíli vidíte jako květina, která roste, a za další dvě sekundy se cítíte jako ten květináč, ve kterém roste, jste to pořád vy. A nezáleží na tom, kolik hlíny do vás kdo nacpe, kolik vody na vás nalijou, pořád z vás vyroste hezká kytka, ne? Nebo strom? Nebo chcete být bodlákem?
Cokoliv.
Pořád rosteme. Nemusí to být do výšky nebo u některých možná do šířky... (haha... ha.... měla bych začít cvičit.) Ale psychický růst je to, co se u nás nezastaví až do té doby, než se z nás opravdu stanou kytky.
Tak se hezky učte, rosťte a sežeňte si nerozbitelný květináč.

A dveře se zavřely.

Smůla na patách

8. října 2018 v 8:38 | Yami |  Cestovní atlas
No, ne že bych byla úplně smolným člověkem, ale od minulého čtvrtku jde všechno projednou zase tak trochu víc dolů kopcem.
V pátek jsem měla domluvené, že u kamaráda v cukrárně budeme péct švýcarský čokoládový dort, na který jsem měla strašnou chuť a on ho samozřejmě nevyzkoušel, protože tady na Taiwanu se evropské recepty moc nepropagují, teda aspoň ne ty málo známé... V pátek mi potvrdil čas, dojedu tam na místo (aneb hodina metrem, jenom abyste věděli)... A on mi napíše, že mu do toho něco vlezlo, že musí jít pryč. A já skoro před obchodem. Se všema věcma na víkend, protože jsem měla v plánu přespat u přítele. Okej. Tak kam teď. Šest večer a já jsem potřebovala někam zapadnout, protože přítel se vracel po deváté z práce. Achich ouvej. A ten noťas na rameně...
No dobře, naštěstí jsem našla klíčky a hurá hop zase na metro a dojet k přítelovi. Ztráta času. Celou tu dobu jsem mohla být u sebe a připravovat se na státnice. Kdyby se teda uráčil mi o tom říct dřív. Ale ono hooooo....lubník, žejo. A do toho jsem strávila unavená v metru hodinu, jinak bych potom jenom dojela autobusem k přítelovi, co by mi zabralo asi 30 minut. No dobře, tak snad už to všechno skončilo. Ha.... Haha... Ha... Ha.
V sobotu jsem se s přítelem domluvila, že v neděli uvařím oběd. Naplánovali jsme si den, protože do práce musel jenom na hoďku brzo ráno... Hádejte, co se stalo asi v 10 večer... Haha... Šéfová mu zavolala, že do práce musí od rána až do asi 12. Dobře, takže teda nic vařit nebudu. Už v tu chvíli mi začínalo docházet, že cokoliv, co jsem si naplánovala nebo na co jsem se těšila, se pokazilo. No jo, to ale není konec. V neděli mi přítel píše, že v práci musí zůstat až do 2, protože šéfová mu zapomněla ještě říct, že tam bude až do dvou. Fajn. Celý den v háji. Ale bohužel k mojemu štěstí ve smůle, které je teda vždy strašně ironické, to nebyl konec šíleností.
Večer jsem teda nakonec udělala kuřecí vývar s domácíma nudlema, protože jsem na něj měla šílenou chuť. Ty taiwanské/čínské polívky prostě nemají na naše domácí poctivé polívky... Přítel ještě potřeboval vyzvednout rifle z obchodu, protože si je nechával zkracovat, po cestě jsem ho poprosila, aby mi vzal milktea... Dojel domů, všechno ok.
Pondělí. Den D.
Ráno začalo fakt úžasně. Nejdřív jsem šlápla do psího ho.... exkrementu. A nevěděla o tom. Takže na skútru za přítelem moje špička boty, na které ten exkrement byl, zamazala gatě přítelovi zezadu. Ha... Pecka. Samozřejmě jsem si to všimla až při snídani (kdybyste nevěděli, tak na Taiwanu v podstatě doma nevaří, protože jídlo venku vychází cenově asi stejně, mají speciální restaurace jenom na snídaně a potom normálně restaurace na oběd a večeře). Takže jsem mu pucovala gatě vlhčeným ubrouskem. No ale to by nebylo všechno, žejo. Přítel neměl peněženku. To by bylo furt okej, nevadí mi platit... Jenže on ji neměl jakože vůbec. Vracel se pro ni domů, peněženka nikde. V kufru skútru taky nic.
Takže přítel je bez peněženky kvůli tomu, že si ji večer bral, jak jel vyzvedávat ty rifle a mně kupovat čaj... A já jsem dneska šlápla do hovna. Já jenom fakt doufám, že to už je všechno. Snad.
Protože jestli ne, tak si dám tu práci a najdu si člověka, který chtěl, aby se věci kolem mě sra... kazily. JO.
Takže člověče, potvoro, nestvůro, duchu, whatever..., co jsi tolik nepřejícný. Já ti taky nepřeju. Jenom abys věděl. Ono se ti to stejně 3x vrátí. Ha. Snad šlápneš do hodně řídkého lejna v sandálech nebo žabkách. A nikde v okolí není žádná tráva ani voda na umytí. Have fun.

Nejsem tím, kým mám být... wait what?

6. října 2018 v 7:24 | Yami |  I promise I won't get too political
Tak už jenom za prvé... Nadpis tohohle článku ukazuje na člověka, který má problém sám se sebou a se svým okolím. Psychologický problém. Problém, že je neustále pod tlakem a vyčítá si to, že není tím, kým by jeho okolí chtělo, aby byl. Okej. Stop. Takhle ne.
Proč bychom měli podporovat psaní o něčem, co je jedním ze spouštěčů pochybností sama o sobě, které můžou za určitou dobu vést k nezdravému mentálnímu přemýšlení, nesnášení sama sebe a v krajních případech i sebepoškozování, sebevinění apod.?
NE.
Mluvit o tomhle problému? Ano.
Podporovat lidi, aby o něm psali, že mají tento problém? Ano.
Ale podporovat lidi v tom, aby psali, jaké to je příšerné a že se jim to stává pořád a jenom aby si stěžovali? Ne. Ne. A znovu: ne. Prostě ne.
Ano, měla jsem tenhle problém, byly na mě kladeny velké nároky a jednu dobu jsem se neměla ráda, ale proč bych se o tom měla víc rozepisovat, aby to vůbec vystihlo podstatu článku? Prostě ne.
Hodně lidí trpí tímhle problémem, ale já nebudu podporovat a krmit jejich myšlenky, že to, že tenhle problém trpí, je normální. Není to normální.
Nejsem tím, kým bych chtěl/a být? Okej, tak na tom zapracuj, krok po kroku. Ono ne nadarmo se říká, že i pád na hubu je posun vpřed. Zkoušej, nevzdávej se, jdi do toho. Kousek po kousku.
Ale abych podporovala to, že někdo z mého blízkého okolí ze mě chce mít astronauta a já chcu být popelářem, to teda vůbec. Každý by se měl mít rád takový, jaký je. Naučit se mít rád takový, jaký je. Protože i nedostatky v nás jsme my. Ty dobré i špatné stránky, dobré i špatné dny jsme všechno my. A nikdo jiný nás nezná a nebude znát líp než my sami. Nikdo jiný s náma nebude od narození až po smrt, jenom my sami. Celý život prožíváme především sami se sebou, vyrovnáváme se sami se sebou, řešíme problémy sami se sebou, povídáme si sami se sebou... Takže to, že nejsem tím, kým bych chtěla být... Opravdu to tak je? Opravdu musím být někým, kým bych měla být? Ne. Můžu být někým, kým bych chtěla být. Nebudu tím, kým bych měla být.
Nebudu se nutit do naplnění představ svojeho okolí jen proto, že je to podle nich to nejlepší. Kdybych tyhle věci následovala, studovala bych momentálně medicínu nebo nějakou technickou školu nebo bych studovala právo. Ale ne. Celý život trávím sama se sebou. Nemám být někým, kým nechci být. Nechci skončit tak, že nebudu spokojená s tím, co jsem kdysi udělala. Budu tím, kým chci být. Se zdravým sebevědomím, s tím, že vím, co chci. S tím, že i když mi něco nejde, jsem to pořád já, mám se ráda a nějak se to vyřeší. Ať už časem, nebo nad tím zapřemýšlím nebo požádám někoho o radu. Ale vše se dá vyřešit. A jsem tím, kým chci být. NIkdy nebudu tím, kým mám být. Nebudu zapírat sama sebe jen, abych naplnila něčí představy. Protože JÁ jsem JÁ. A ne někdo jiný. Nejsem plastelína, kterou může kdokoliv nacpat do jakékoliv formičky a mně to bude jedno, protože se do formy vlezu. NE, takhle ne.
Takže já jsem tím, kým bych možná chtěla být a možná taky ne. Ale hlavně, jsem sama sebou. A nebudu se zabývat tím, že nejsem tím, kým mám být. Protože já JSEM tím, kým mám být. Sama sebou. A o tom to je.

Možná inspirace: vím, že většina z vás se o kpop nezajímá a je to úplně v pořádku, každý poslouchá to, co chce. Jenom bych chtěla říct, že BTS s vydáním nového alba Love Myself také započali kampaň, která s tím jde, která v podstatě motivuje mladé lidi, aby se měli rádi a tak... Nedávno měli i proslov v OSN. Možná by nebylo špatné se na to mrknout, pokud o to máte zájem.